ČTENÁŘSKÉ ZÁPISKY - PŘÍKLAD

ZÁSADY, JIMIŽ JSEM SE SNAŽIL ŘÍDIT PŘI VYPRACOVÁNÍ TOHOTO PŘÍKLADU:

 

1) Čtení je potěšení.

2) Důkladné čtení je lepší než povrchní čtení. Dobrá kniha je při opakovaném čtení ještě lepší.

 

Níže uvedené zápisky jsou velmi podrobné hlavně proto, aby bylo dobře vidět, na co se při tvorbě poznámek soustředit. Takto podrobně by například bylo dobré přečíst si knihu, kterou budete představovat třídě. Je dobré některé věci si zaznamenávat již během čtení spolu s číslem stránky (např. "s. 175 - biblický jazyk") - takto jsem postupoval já při vytvoření tohoto příkladu. Jako běžný rozsah zápisků pro studenty doporučuji 1-2 stránky A4 rukopisně. Toto není závazné a můžete si udělat delší nebo kratší zápisky.

 

ZÁPISKY - PODROBNÉ

Kniha, která zde slouží jako příklad:

Karel Čapek. Obyčejný život. Leda a rozmluvy, 2010.

 

 

1) ŽÁNR

Pokuste se určit žánr. Někdy je to jednoduché, jindy se v knize různé žánry kombinují, občas si spisovatel se žánrem záměrně pohrává a porušuje jeho typické vlastnosti. Někdy spisovatel žánr záměrně zastírá a jedno z čtenářových potěšení je toto zastření odhalit.

Součást trilogie s knihami Hordubal a Povětroň, ale dá se číst i samostatně, nesouvisí s nimi postavami nebo dějem, ale tématem. Krátký román s velkým množstvím obecných úvah, pravděpodobně by se dalo říct „filosofický román“. Encyklopedie literárních žánrů opravdu uvádí Čapkovu trilogii jako příklad vrcholného filosofického románu. Celkově mi je tento žánr dost cizí.

 

2) JAZYK

Jazyku věnujte velkou pozornost. Všímejte si čehokoli pozoruhodného, zvláštního, výstižně nebo nevhodně použitých slov, obratů, gramatických tvarů, neobvyklého slovosledu atd. U básně si všimněte rýmů, asonancí, přirovnání, personifikací, oxymór a dalších tropů a figur. Všímejte si i detailů. Samozřejmě není možné zaznamenat si vše, to bychom nenapsali poznámky, ale knihu mnohem delší než kniha, o níž si poznámky děláme. Je tedy nutné si vybírat.

- Velmi bohatá slovní zásoba, zajímavá a málo frekventovaná slova na každé stránce (namátkou: hůdě, krupař, zapeklit se, divous, čistopis, rochetka, kvadrátek, zrosený). Dokonce i vulgarismy (s. 50 hovno, s. 138 kurva), ovšem jen velmi málo a ve specifických kontextech: charakterizují postavu tlustého básníka nebo poukazují na nejhorší stránku vypravěče, v  textu působí záměrně jako pěst na oko. Výjimečně i nářeční slova (s. 24 hapatykář), ale nikdo tu souvisle nářečím nemluví.

- výrazy z různých oborů lidské činnosti (zahradničení, železnice, truhlářství), na Čapka se mi zdají poměrně umírněně užité. Zahradnické výrazy a druhy rostlin, které laik nezná, např. s. 6 vlk na kmínku růže, s. 8 dlužicha, tavolník, s. 9 ostrožky, nezmladím v zimě zababčené dřevo dřišťálu (zababčené – podle internetu „předčasně zestárlé“, krásné a patrně velmi málo používané slovo, jeden z prvních odkazů byl právě na stránku o této knize) s. 57 pastuší tobolka, suchá metlice, s. 64 lobelka, lichořeřišnice), truhlářský slang: fermež, poříz, falce (ohrnuté okraje, kterými do sebe zasahují plochy), železničářské a dělnické výrazy (partafír, lampárna), jazyk školy a „biflování“ (s. "Koukej, opakuj to po mně: rostliny jevnosnubné dělíme na jednoděložné, dvouděložné a bezděložné.")

- převažuje spisovný jazyk (z dnešního pohledu místy až knižní – např. na s. 59 dýše místo dýchá), prolnutý ovšem záměrnou hovorovostí: často nepříjemně „bodrý“ jazyk. Například věta: "To víte, když se dva zahradníci sčuchnou." (s. 5). Nebo oslovení uprostřed vět (páté pády, vlastně citoslovce pane, hochu, hoši, mládenci, člověče atd., asi nejhorší je holenku), chlácholivé citoslovce nu nu... atd. Těžko zachytit, co přesně mi na tom vadí.

- časté řečnické otázky (např. s. 9 "Mnoho-li práce dá člověku, který je vdovec a penzista jako já, aby si udělal pořádek ve svých krámech?") Souvisí s vyprávěním a zejména zkoumání vlastního života.

- občas velmi slavnostní, patetický jazyk: s. 15 „... padl bys na kolena před svatou a velikou věcí, která se jmenuje člověk.“

- bohužel dokonce ani Karel Čapek zřejmě nedostal husí kůži při použití dehumanizujícího slova „cikáně“ (s. 135, hned dvakrát)

- s. 45 – čtrnáctiletá a patnáctiletý si vykají, když se chvíli před tím chtěli políbit

- náznakový a opisný jazyk v případě drsných životních skutečností nebo špinavých přání, někdy téměř nechutné, přímé sprosté slovo by zarazilo méně, např. s. 141 „V tobě přece byla touha mít vši a hrát si v páchnoucí boudě na bezednou a udýchanou hru.“ Čapek nevynechal ze svého Everymana ani toto. Na stranách 133 a 134 jsou ještě hnusnější věci.

- s. 59 – zvláštnost popisovaných lidí je podpořena použitím zvláštního, málo užívaného slova bradáči

- s. 125 –„Tehdy to bylo možno, protože jsi byl básník a viděl jsi, co je v tobě, a mohl jsi to nazývat jmény. Tehdy jsi viděl věci, které jsou; teď je s tím konec, už není palem a neslyšíš chřestit ořechy kokosové“ (místo obvyklejšího „kokosové ořechy“, což bylo v knize zmíněno předtím jako úryvek z vypravěčovy básně: obrácený slovosled podporuje vážnost a slavnostnost panující v tom odstavci, podtrhuje posvátnost básníka)

 

3) KOMPOZICE

Zkuste si uvědomit, jak je dílo strukturováno. Kdo je vypravěčem, v jaké osobě je příběh vyprávěn. Je vypravěč ve třetí osobě nebo v první osobě? Je to vševědoucí vypravěč, nebo sleduje události z úhlu pohledu některé z postav? Pokud je vypravěč v první osobě, je to vypravěč spolehlivý? Můžeme věřit všemu, co nám říká? Neprosvítá pod jeho slovy něco, co by spíše rád zatajil? Je v příběhu hlavní postavou anebo vedlejší postavou?

- zdá se, že román má tři hlavní části:

1) rámcový příběh (rozhovor p. Popela a doktora), vševědoucí vypravěč ve třetí osobě j. č.

2) vypsání „obyčejného života“ – vlastní životopis hlavního hrdiny od dětství až do okamžiků těsně před smrtí. Od kapitoly I do kapitoly XI přerušené v půli slova, a to klíčového slova zákon či záměr. Nejen životopis: na s. 11 – přirovnáno ke zpovědi umírající ženy: tedy nejen vypsat, ale i získat rozhřešení, ospravedlnění.

3) kapitoly XX do kapitoly XXXVI., kde se mění pohled na to, co bylo popsáno v kapitolách I až XIX (ne že by se ten původní zrušil, ale je přidán úplně jiný, a pak další a další – například proč si vzal svou ženu – z lásky, z potřeby řádu, kvůli kariéře, kvůli opečovávání?) Formálně stále pokračuje v psaní vlastního životopisu, ale nyní už nejde o vypisování životních událostí, ale o odhalování jejich příčin a smyslu. Zpočátku převažuje hádání mezi jednotlivými „osobami“ uvnitř hrdiny, to pak přechází (hranicí se zdá být kapitola XXIX) v úvahy o této mnohostrannosti lidského života. Pod vlivem těchto kapitol lze pak nově číst a chápat i události z kapitol I až XIX.

 

- převažuje vypravování, popis a ovšem úvaha, hodně obecných úvah, např. s. 15 – slavnostnost pohřbu (byť i obyčejného), s. 16 – dětství jako „iluze hned vedle skutečnosti“, s. 20 – městečko jako množství světů, s. 55 – úvaha o povaze nádraží atd. Celý závěr románu je vlastně rozsáhlá úvaha o osobnosti člověka a její mnohočetnosti, z čeho tato mnohost pochází, a k čemu vede, nebo spíš má vést: k bratrství mezi všemi lidmi.

 Poměrně málo rozhovorů mezi postavami (např. ani žádný přímý rozhovor mezi vypravěčem a jeho otcem či matkou), nejvíce těch, které v druhé části vede vypravěč sám se sebou a rozebírá v nich smysl důležitých událostí svého života, vylíčených v knize první.

- občas přechod do třetí osoby, např. při vyprávění o událostech z dětství (s. 23-24 "Od té doby se stal ve škole hodným a tichým chlapcem, což ho, rozumí se, oddělovalo tím hlouběji od těch druhých."), ale i jinde. Jednak se tím od těch událostí distancuje, jednak je zevšeobecňuje, říká tím vlastně: „Tak to chodívá.“

 

4) TÉMA, VÝRAZNÉ MOTIVY

Sledujte hlavní motivy díla, jejich proměny a významy.

- Tématem románu je život obyčejného člověka, člověka vůbec, Everymana, Kdožkolvěka, a následné hledání, v čem tato „obyčejnost“ spočívá. Zápisky se jakoby nedobrovolně dostávají do konfliktu s názvem románu, vyvrací se jimi „obyčejnost“ hrdinova života, v průběhu vypisování obyčejného života vypravěč zjišťuje, že jeho obyčejný život byl vlastně podivuhodný. Obyčejnost najde v poznání, že v osobnosti každého člověka jsou přítomny zárodky všech ostatních lidí, každý by mohl být každým, v každém člověku je možnost všech životů, které žijí ostatní lidé, všichni lidé jsou tedy bližní a bratři. Mottem románu by docela dobře mohlo být „jsem člověk a nic lidského mi není cizí.“

- koleje, železnice – od dětství (hrál si u kolejí) přes dospělost (pracoval u dráhy) až ke smrti (vnímá ji jako odjezd vlaku). Koleje jako cesta životem (životní dráha.) Nejprve se zdají být symbolem obyčejnosti, řádnosti (všechno se děj přesně podle jízdního řádu) ale i tento motiv ukazuje druhou tvář: možnost vzpoury a útěku, odjet po nich pryč, vypadnout.

- dvorek, dvůr, uzavřený prostor (ohrádka, se kterou si hrával, jeho nádraží, ohrazený život v manželství, ohrazený prostor uvnitř jeho mysli – kromě válečného času žije od lidí spíše oddělen). Vlastně protiklad železnice roztažené po celé zemi, po celém světě, zcela ve shodě s existencí různých protikladných bytostí uvnitř jednoho "já", což je hlavní téma knihy.

- věčný návrat, události v životě vypravěče se neustále vracejí, někdy v podobě, ve které je rozezná až později (třeba jeho nádraží je jeho dětská herní ohrádka se slepicemi, nebo na s. 58 opět sedí na fošnách jako sedával v dětství, mnoho podobných případů). Vlastně mytický pohled na svět. Také ve všech těch jeho různých já jednota: když si představuje jejich životy – odlišné od vlastního, všichni umírají – jako on – na potíže se srdcem.  Jednota při zdánlivé rozdílnosti, rozdílnost při zdánlivé jednotě.

 

5) PROSTŘEDÍ A ČAS

Kdy a kde se děj odehrává? Je to podstatné, nebo by se ty události mohly zrovna tak dobře stát jindy a jinde? Je prostředí podrobně popsané a vylíčené, nebo je jen naznačeno?  

Prostředí je většinou neurčité – dětství někde v Čechách v malém městě, krátký pobyt v Praze a potom nádraží na konci světa – v pohraničí, kde většina obyvatel jsou Němci. Nelze určit, v které části Čech prožil dětství a ani to není podstatné u postavy, která má být hlavně Everymanem, Kdožkolvěkem. Děj se odehrává tak od 60. či 70. let 18. století do doby po první světové válce (stavba železnice během jeho dětství, autor se účastnil války už v době, kdy už měl poměrně vysoké postavení).

 

6) POSTAVY

Všimněte si postav, jejich role a vztahů mezi nimi. Které postavy jsou hlavní a které vedlejší? Mění se postavy v průběhu děje? Jsou složité nebo jednoduché, pravděpodobné nebo nepravděpodobné? Všimněte si jmen postav a jejich významu nebo zvuku.

 

- jedinou hlavní postavou je vypravěč (jeho jméno se nedozvíme), jeho různá já od druhé části vystupují jako samostatné postavy: „obyčejný“, „vychcánek“, „hypochondr“, „zvrhlík“, „básník“, „snílek“, „blouznivec“, „hrdina“ – zpětně je možné vyhledávat si, která ze stránek jeho osobnosti se podílela na které události. Jeho život v první části se zdá „z jednoho kusu“ – byrokratická, spíše samotářská povaha, práce a řád, manžel a „hlava rodiny“ (ač nemá děti). Teprve druhá část naplno odhalí význam různých drobných náznaků, které v první části do tohoto obrazu nezapadaly:  Je to postava-typ, zástupce všech lidí, kteří žijí na zemi – stejný životopis by mohl napsat o sobě kdokoli, jednotlivosti by se lišili, ale podstata – mnohost rozdílných bytostí uvnitř jednoho „já“ – by byla stejná.

- otec a matka, poměrně černobíle rozvrženi: otec – síla, práce, řád, matka – domov, cit. V druhé části se to zproblematizuje, ukáže se, že i „tatínek“ i „maminka“ mají svoji hnusnou, opičí stránku, ale základní rozložení rolí muž-žena zůstane – např. otec reaguje na konflikt typicky mužským způsobem: zabere se do práce. Opět základní prvek celého díla: jednota v rozmanitosti, rozmanitost skrytá za zdánlivou jednotou.

- nejvýraznější vedlejší postava: básník–prase, velmi epizodická postava, vyznačuje se hlavně tím, že je tlustý a mluví sprostě, ale kombinuje skutečně drsný jazyk („Víš hovno, co je poezie“) s nadávkami spíše strejcovskými („ty saláte“). Objeví se jen krátce na 2 místech.

- O hrdinově smrti mluví hned v první větě doktor a jakýsi pan Popel (popel = prach, prach jsi a v prach se obrátíš).

 

7) VZTAHY K DALŠÍM DÍLŮM

Pokud postřehnete nějakou podobnost nebo rozdílnost mezi knihou, kterou jste právě dočetli a jinými knihami (od jiných autorů i od téhož autora), stojí za to si ji zaznamenat. Porovnávání s jinými díly je jedna z nejlepších metod, jak do knihy proniknout. Samozřejmě na začátku, dokud máte ještě přečteno poměrně málo knih, nebudete mít příliš s čím porovnávat. Není nutné být schopen rozhodnout (a mnohdy to ani nejde), zda je podobnost způsobena inspirací (vlivem jednoho díla na jiné) anebo zda jde o analogii.

 

Román tématem na první pohled připomíná Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, ovšem Dr. Jekyll se jenom rozdvojí, zatímco tady se hlavní hrdina rozpadá na celý zástup a houf osobností. Čapek jako vzdělaný člověk téměř jistě Stevensonovu knihu četl, těžko říct, jestli se jí inspiroval, k tomuto tématu a způsobu zpracování ho stejně dobře mohlo dovést i jeho vlastní myšlení a filosofie. Stálo by za to podrobněji obě knihy srovnat. Např. pokud si to dobře pamatuji, tak Jekyll v Hydovi také vidí svého bližního, i když zvrhlého, a ne jenom zrůdu.

Bible a její jazyk se objevují na několika místech, jako téměř u všech významnějších literárních děl, např. parafráze a rozvinutí Ježíšových slov na s. 175 „Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hroziti se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužována budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm.“

„Obyčejnost“ a „řádnost“ hlavního hrdiny je zdůrazněna v rozhovoru p. Popela a doktora a i on sám ji neustále opakuje (s. 13 „V mém životě se nestalo nic mimořádného“), aby byla potom tím jasněji vyvrácena. Tento postup poněkud připomíná např. povídku B. Němcové Chudí lidé, kde se také v celé povídce vyvrací to, co je uvedeno na začátku.

 

8) RŮZNÉ POSTŘEHY

Cokoli, co vás při čtení zaujme.

 

- román začíná smrtí hlavního hrdiny (prý na sklerózu – v knize jeho vzpomínek!)

- hned v první kapitole je předobraz mnohosti, kterou v sobě hrdina objeví: v růži se odlamováním vlků také potlačují jiné možnosti, které v ní skrytě stále jsou

- měl bratra, který mu zemřel (s. 36), když v sobě objeví množství různých životů, jeden by byl býval mohl být životem jeho bratra

- s. 28 – houpání dvou dětí na houpačce jako obraz milování, téměř pornografické

- na počátku se poměrně často vrací obrazy smrti, na niž jistě hrdina při psaní myslí (s. 15 – venkovský pohřeb, s. 16 – vzpomínka jak otec vyráběl rakve)

- znalost myšlení lidí zachycená v různých detailech: např. hned na první straně, když p. Popel slyší o smrti, hned kontroluje vlastní zdraví

- s. 174: nejprve pozná množství ostatních lidí v sobě, a potom vidí sebe sama v ostatních lidech

- na konci – návrat k pravidelnosti a pořádku, pořádek je i poslední slovo knihy: doktor mu dal do pořádku ostrožky na zahradě

 

9) CELKOVÉ ZHODNOCENÍ KNIHY

Není nutné si je zaznamenat, ale je dobré si nějaký názor na knihu udělat. Počítejte s tím, že se vaše názory na přečtené knihy s časem a přibývajícím počtem přečtených knih pravděpodobně změní, dokonce i ve svůj opak. Je ovšem dobré nějaký názor mít, aby bylo co měnit.

 

Stálo za to tu knihu číst podruhé? Ano, Karel Čapek vždy stojí za přečtení, ale málokdy bez výhrad. Chtěl bych ji číst ještě po třetí? Ne, ale možná to někdy udělám kvůli Čapkově češtině. Není to podle mě mistrovské dílo, ba ani nejlepší dílo svého autora. Nejlepší z děl K. Čapka podle mě jsou: překlady francouzské poezie a rané povídky, ale to bych si musel ještě ověřit dalším přečtením.

 

10) PĚKNÁ MÍSTA

Vypište si z knihy několik míst, která vás zaujala svojí krásou nebo zvláštností.

 

„Číst písmo nebožtíka, to je jako dotýkat se mrtvé ruky.“ (s. 7)

„Kdo by to byl do něho řekl, takový veliký, tlustý člověk, a běhá do kolečka, až mu pantofle mlaskají na patách.“ (s. 19)

„blouznivé přátelství“ (s. 43)

„ctižádostivý strašpytlíček“ (s. 97)

„kariéra per vaginam“ (105) pravděpodobně nikoli Čapkův výtvor, ale příhodné zachycení obecně používaného výrazu