Text

 

    Kdysi dávno, v letech mé mladosti, v letech mého nenávratně prchnuvšího dětství, mě těšilo poprvé přijíždět k neznámému místu, ať to byla vesnička, ubohé újezdní hnízdo, sídlo farnosti nebo osada kolonistů – všude zvídavý dětský pohled objevil mnoho pro sebe zajímavého. Každá stavba, vše, co zapůsobilo dojmem nějaké pozoruhodnosti, mě poutalo a ohromovalo. Ať to byla kamenná státní budova známého slohu s polovinou oken falešných, trčící jako kůl v plotě z dřevěné roubené kopy přízemních domků běžných měšťanů, ať kulatá pravidelná kupole, pobitá bílým plechem a tyčící se nad jiskřivě obíleným novým kostelem, ať tržiště, ať újezdní parádník, na něhož jsem narazil uprostřed města, nic neuniklo čerstvé a nabroušené pozornosti, a já vystrkuje nos z dostavníku zíral na dosud nespatřený střih nějakého kabátce, na dřevěné bedny s hřebíky a sírou, žlutě se na dálku vyjímající, ty s rozinkami a mýdlem, míhající se ve dveřích zelinářského krámku spolu s plechovkami vyschlých moskevských bonbónů. Zíral jsem i na nedaleko kráčejícího důstojníka pěchoty, kterého sem do újezdní nudy zanesl van osudu bůhví ze které gubernie, a na kupce, proletěvšího kolem v plášti s vysokým stojatým límcem v lehké kolesce, a v myšlenkách jsem odplouval za nimi, do jejich chudičkého života. Jen prošel kolem újezdní úředník, už jsem hloubal, kam jde, jestli na táčky k některému z kolegů, nebo nebo rovnou domů, aby půl hodinky, dokud soumrak ještě nezhoustl v tmu, poseděl na zápraží a pak s matinkou, manželkou, švagrovou a celou rodinou usedl k časné večeři, a o čem budou rozmlouvat, zatímco služka s penízkovou šňůrkou na krku nebo chlapec v bytelné kazajce přinese po polévce lojovou svíčku ve věkovitém domáckém svícnu. Když vůz přijížděl k vesnici nějakého statkáře, zvědavě jsem hleděl na vysokou a úzkou dřevěnou zvoničku nebo na rozložitý starý kostel ze ztmavlého dřeva. Skrze zeleň stromoví se mi před zrakem lákavě míhala červená střecha a bílé komíny statkářského domu a já se nemohl dočkat, až se rozestoupí sady, jež ho ukrývají, a zjeví se mi v celém tehdy, ach, vůbec ne tuctovém vzezření, podle kterého jsem se snažil odhadnout, co je zač sám statkář, jestli je tlustý a má syny nebo rovnou šest dcer se zvonivým dívčím smíchem, hrami a nevyhnutelnou nejmladší krasavicí, zda jsou černooké a je-li otec usmátý nebo podmračený jako konec září, jak hledí do kalendáře a vede rozpravy o žitě nebo pšenici, které mladé otravují.

    Dnes ke každé neznámé vesnici přijíždím lhostejně a na její fádní vzezření pohlížím netečně, můj zchladlý zrak o nic nezavadí ani nenajde nic směšného, a to, co by v někdejších letech vyvolalo živé hnutí v obličeji, smích a nekonečné řečnění, klouže teď kolem a má nehybná ústa zachovávají bezúčastné mlčení. Ó, mé mládí! Ó, má svěžesti!

    Čičikov se zahloubal do myšlenek a v nitru se uchechtával přezdívce, jíž mužici obdařili Pljuškina, takže si ani nevšiml, jak dojel do středu rozlehlé vsi se spoustou chalup a ulic. Brzy mu to však dal pocítit pořádný žďuchanec, když vůz vjel na dláždění z klád, proti kterému byly městské kočičí hlavy nic...

 

/První dva odstavce neobsahují myšlenky Čičikova, ale vypravěče./

 

Zdroj: GOGOL N. V. Mrtvé duše. Odeon: Praha, 2016.  Přeložil Milan Dvořák. Strany 123–124.

 

Úkoly: