Text:

 

    Levin nevěděl, zda je pozdě či brzy. Všechny svíce už dávno dohořely. Dolly byla před chvilkou v pánském pokoji a radila lékaři, aby si šel lehnout. Levin seděl, poslouchal lékařovo vyprávění o dryáčnickém hypnotizérovi a díval se na popel jeho cigarety. Byla to chvíle oddechu, a Levin se v myšlenkách zatoulal jinam. Docela zapomněl, co se nyní děje. Poslouchal lékařovo vyprávění a rozuměl mu.  Vtom se ozval strašný křik. Ten křik byl tak děsný, že Levin ani nevyskočil, ale se zatajeným dechem pohlédl ulekaně a tázavě na lékaře. Lékař sklonil hlavu na stranu, pozorně naslouchal a pochvalně se usmál. Všecko bylo tak nezvyklé, že Levina už nic nezaráželo. Asi to musí tak být, pomyslil si a zůstal sedět. Čí to byl křik? Levin vyskočil, po špičkách vběhl do ložnice, obešel Lizavetu Petrovnu a kněžnu a stoupl si na své místo u hlav postele. Křik ustal, ale něco se tu změnilo. Co vlastně – neviděl a nechápal, ani nechtěl vidět a chápat. Ale poznal to na Lizavetě Petrovně. Její tvář byla přísná a bledá, a stále stejně odhodlaná, ačkoli se jí čelisti trochu škubaly a oči měla pozorně upřeny na Kitty. Rozpálená, zmučená, zpocená Kittina tvář s přilepenou kadeří vlasů byla obrácena k němu a hleděla na jeho pohled. Zvednuté ruce se vztahovaly po jeho rukou. Uchopila ho zpocenýma rukama za studené ruce a tiskla si je k obličeji.

    „Nechoď pryč, nechoď pryč! Já se nebojím, nebojím se!“ chrlila překotně. „Maminko, sundejte mi náušnice. Překážejí mi. Nebojíš se? Už to brzo bude, Lizaveto Petrovno...“

   Mluvila horečně rychle a chtěla se usmát. Ale vtom se jí obličej znetvořil a odstrčila muže od sebe.

    „Ne, to je hrozné! Já umřu, umřu! Jdi pryč, jdi pryč!“ zvolala a znova se ozval ten strašný křik.

    Levin se chytil za hlavu a vyrazil z pokoje.

    „To nic, to nic, všecko je dobré!“ volala za ním Dolly.

    Ale ať říkali, co chtěli, Levin věděl, že teď už je všecko ztraceno. Opřen hlavou o veřej stál ve vedlejším pokoji a slyšel něčí vřískot a řev, jaký ještě nikdy neslyšel, a věděl, že tak křičí to, co kdysi bylo Kitty. Dítě si už dávno nepřál. Nyní to dítě nenáviděl.Teď si ani nepřál, aby žilo, přál si jen, aby to hrozné utrpení skončilo.

    „Doktore! Co to znamená? Co to je? Bože můj!“ zvolal a chytil přicházejícího lékaře za ruku.

    „Už se blíží konec,“ pravil lékař. A tvářil se přitom tak vážně, že Levin pochopil slova „blíží se konec“ v tom smyslu, že Kitty umírá.

    Jako pominutý vběhl do ložnice. První, co uviděl, byla tvář Lizavety Petrovny. Byla ještě chmurnější a přísnější. Kittin obličej zde nebyl. Na místě, kde byl předtím, bylo cosi strašného jak křečovitým výrazem, tak zvukem, který odtamtud vycházel. Levin klesl hlavou na pelest. Cítil, že mu puká srdce. Strašlivý křik neustával, ale byl ještě strašlivější, až jako by dospěl nejvyššího stupně hrůzy, pojednou ztichl. Levin nevěřil svému sluchu, avšak nemohlo být pochyb. Křik ztichl a bylo slyšet tichý shon, šramot, zrychlený dech, a přerývaný, něžný a šťastný hlas tiše pronesl: „Už je po všem.“

    Zvedl hlavu. S rukama ležícíma na pokrývce, nesmírně krásná a tichá, mlčky se na něho dívala a chtěla se usmát, ale nemohla.

    A Levin náhle cítil, že se z toho tajuplného nadpozemského světa, v kterém žil dvaadvacet hodin, opět přenesl do dřívějšího obyčejného světa, který teď byl naplněn takovým jasem štěstí, že je neunesl. Všechny napjaté struny praskly. Vzlyky a slzy radosti, kterých se nijak nenadál, propukly tak mocně a lomcovaly celým jeho tělem, že dlouho nemohl promluvit.

    Padl před postelí na kolena, držel si ženinu ruku před ústy a líbal ji, a ta ruka slabým pohybem prstů opětovala jeho polibky. A zatím tam, v nohách postele, v obratných rukou Lizavety Petrovny se chvěl jako plamínek nad kahanem život lidského tvora, který až dosud neexistoval a který teď stejně, stejným právem a s týmž vědomím vlastní důležitosti bude žít a plodit sobě podobné.

    „Žije, žije! A k tomu chlapeček! Jen žádné obavy!“ uslyšel Levin hlas Lizavety Petrovny, která třesoucí se rukou poplácávala dítě po zádech.

    „Maminko, opravdu?“ ozvala se Kitty.

    Jen vzlykot jí byl odpovědí.

    A jako neklamná odpověď na matčinu otázku zazněl do ticha hlas docela jiný, než byly všechny hlasy v pokoji, tlumeně hovořící. Byl to smělý, vyzývavý, bezohledný křik nového lidského tvora, který se tu najednou objevil.

    Kdyby byl předtím Levinovi někdo řekl, že Kitty zemřela, že on zemřel s ní, že jejich děti jsou andělé a a že zde stojí před tváří boží – nic by se nebyl divil. Ale když se teď vrátil do světa skutečnosti, dalo mu velkou námahu, aby si uvědomil, že je živa a zdráva a že ten nemožně vřeštící tvor je jeho syn. Kitty žila, útrapy skončily. A Levin byl nevýslovně šťasten. To si uvědomoval, a proto byl dokonale šťasten. Ale dítě? Kde se vzalo, proč, kdo je to? Pořád nemohl pochopit, nemohl si zvyknout na tu myšlenku. Připadalo mu jako něco zbytečného, nadbytečného a dlouho si nemohl zvyknout.

 

TOLSTOJ, L. N. Anna Karenina. Leda: Praha, 2012. Část sedmá, XV. kapitola, strany 763–765. Přeložila Taťána Hašková.

 

 

Úkoly:

 

1) Charakterizujte vypravěče povídky.

2) Popište, jak se v průběhu ukázky mění Levinovy a Kittiny pocity (u každého zvlášť).

3) Jak se Kittina vypjatá situace projevuje v její řeči?

4) Vypište z ukázky hyperbolu.

5) Vypište z ukázky přirovnání.

6) Vypište z ukázky velice konvenční metaforu.

7) Vypište alespoň dvě místa, která dokazují, že Tolstoj vnímá čas porodu jako magický a posvátný, zcela odlišný od běžného času.

8) Vypište alespoň dvě místa vyjadřující zázračnost nového lidského života.

9) Vypište epiteta, jimiž je naznačena fyzická, animální (živočišná) podstata novorozence, do určité míry kontrastující s větami vypsanými výše.

10) Předposlední odstavec obsahuje dvojznačnou frázi, jejíž přesný význam je jednoznačně určen až ve spojení s větou následující. Jaké dva významy tato  první věta může mít, podíváme-li se na ni samostatně?

11) Podle V. Nabokova své postavy Tolstoj vždy přesně viděl. Důkazem toho může být kadeř přilepená na Kittinu zpocenou tvář. Vypište ještě alespoň tři podobné detaily.

12) Napište jakékoli další postřehy k ukázce.

13) Představte si, že rodíte. Popište své pocity a dojmy. /Tato otázka je parodií přístupu k literatuře, který je často uplatňován ve vaší učebnici, a není nutné na ni odpovídat./