PANÍ BOVARYOVÁ - GUSTAVE FLAUBERT

Text
 
s. 221–222
Tu se Homais zeptal, jak se to stalo. Karel odpověděl, že zčistajasna, když jedla meruňky.
„To je zvláštní!“ uvažoval lékárník. „Ale je docela možné, že mdlobu způsobily meruňky! Některé povahy jsou tak citlivé na
jisté vůně! A byl by to pěkný námět ke studiu, jak po patologické, tak po fyziologické stránce. V tom se dobře vyznali kněží, ti
odjakživa mísí všelijaká vonidla a kadidla do svých obřadů. Tím chtějí utlumit soudnost a budit vytržení, což je věc celkem
snadná u ženského pohlaví, neboť je křehčí než mužské. Uvádějí se případy, že některé ženy omdlely při zápachu páleného
rohu, při vůni měkkého chleba...“
„Ať ji nevzbudíte! šeptem upozorňoval Bovary.
„A nejen lidé,“ pokračoval lékárník, „jsou vydáni na pospas takovým anomáliím, ale i zvířata. Tak například vám je jistě
dobře znám pohlavně neobyčejně dráždivý účinek, jaký má nepeta cataria, lidově zvaná šanta kočičí, na kočičí čeládku; anebo,
abych uvedl příklad, který je – sám za něj ručím – hodnověrný, Bridoux (jeden z mých bývalých kolegů, nyní usazený v ulici
Mapalu) má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Dokonce to často předváděl svým přátelům v paviloně
v Bois-Guillaume. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce? To je svrchovaně zvláštní, co
říkáte?“
„Ano,“ řekl Karel, který neposlouchal.
„To nám dokazuje,“ pokračoval lékárník, usmívaje se s výrazem lehké domýšlivosti, „jak nesčíslné je množství
nepravidelností nervového systému. Co se týče milostivé, přiznávám, že mi vždycky připadala jako skutečná citlivka. Proto vám
také neradím, milý příteli, žádný z těch takzvaných léků, které pod záminkou, že napadají příznaky, napadají organismus. Ne,
žádné zbytečné léky! Dieta, toť vše! Uklidňující, mírnící a chlácholící prostředky. A nemyslíte, že by bylo možná dobře zaujmout
něčím její obraznost?“
„Čím? Jak?“ pravil Bovary.
„Ach, to je ta otázka! Taková je skutečně otázka: That is the question! jak jsem nedávno četl v novinách.“
 
s. 315
Ale když se pod kopcem jako obvykle objevil slepec, vzkřikl:
„Nechápu, že úřady ještě trpí tak trestuhodné výdělečné zaměstnání! Toho nešťastníka by měli zavřít a přinutit k nějaké
pořádné práci. Čestné slovo. Pokrok jde kupředu hlemýždím krokem! Brodíme se po krk v úplném barbarství!“
Slepec nastavoval klobouk a ten poskakoval u dvířek jako cár odtrženého čalounu.
„Jsou to krtice,“ řekl lékárník.
Ačkoli ubožáka dobře znal, dělal, jako by ho viděl poprvé, mumlal slova jako rohovka, bílá blána, sklerotický, chorobný
výraz obličeje, a pak se ho ptal otcovským tónem:
„Už dlouho máš, příteli, tuto hroznou chorobu? Místo aby ses opíjel v hospodě, měl bys rozumně jíst a pít.“
A radil mu, aby pil jen dobrá vína, dobré pivo a jedl dobré pečeně. Slepec zpíval dále svou písničku; budil ostatně dojem
úplného blbce. Konečně otevřel pan Homais sáček.
„Tu máš pětník, vrať mi dva haléře; a nezapomeň, co jsem ti radil, udělá ti to dobře.“
Hivert si dovolil nahlas pochybovat o účinnosti lékárníkových rad. Ale lékárník ujišťoval, že by ho sám uzdravil
protizánětovou mastí vlastní výroby, a dal mu svou adresu“
„Pan Homais, vedle tržnice, stačí.“
„A teď nám za to předvedeš svou komedii.“
Slepec poklesl v kolenou, zvrátil hlavu, a kouleje zelenavýma očima a vyplazuje jazyk, třel si oběma rukama žaludek; přitom
temně vyl jako hladový pes. Emu pojal hnus a hodila mu přes rameno pětifrank. Bylo to celé její jmění. Zdálo se jí krásné, takto
je zahodit.
„Vůz se znovu rozjel, když tu pojednou se pan Homais vyklonil z okénka a křičel:
„Žádné moučníky a žádná mléčná jídla! Na tělo vlněné prádlo a choré části vystavovat dýmu z jalovcových bobulek!“
 
s. 345–346 (u zesnulé paní Bovaryové)
Lékárníka ticho tížilo a přišel brzy s několika nářky nad „tou ubohou mladou ženou“; kněz odpověděl, že teď už zbývá jen
modlit se za ni.
„Tak ale,“ namítal Homais, „buď, anebo: buď zemřela ve stavu milosti (řečeno slovy církve), a pak nepotřebuje vašich
modliteb; nebo setrvala ve hříších (takový je tuším církevní výraz pro to), a pak...“
Bournisien ho přerušil, odpovídaje mrzutě, že proto není třeba se modlit méně.
„Ale,“ namítl lékárník, „když bůh zná všecky naše potřeby, k čemu je modlení?“
„Jakže!“ vyjel duchovní. „Modlení! Copak vy nejste křesťan?“
„Promiňte!“ řekl Homais. „Obdivuji se křesťanství. Nejdříve osvobodilo otroky, zavedlo na světě morálku...“
„O to nejde! Evangelia...“
„Ó, ó, co se evangelií týče, otevřete si dějiny; ví se, že byla zfalšována jezuity.“
Vstoupil Karel, přistoupil k loži a zvolna odhrnul záclonky.
/.../
Když Karel odešel, lékárník a farář pokračovali v hádce.
„Čtěte Voltaira!“ říkal první; „čtěte Holbacha, čtěte Encyklopedii!“
„Čtěte Listy několika portugalských židů!“ říkal druhý; „čtěte Smysl křesťanství od Nicolase, bývalého soudce!“
Rozehřívali se, byli už celí rudí, mluvili oba najednou neposlouchaje, co říká druhý; Bournisisen byl pohoršen takovou
opovážlivostí; Homais žasl nad takovou hloupostí; a div už se nezahrnovali nadávkami, když tu pojednou se zase objevil Karel.
Byl přitahován kouzelnou mocí. Znovu a znovu šplhal po schodech nahoru.
 
s. 350 (tamtéž)
Lékarník a farář se zase věnovali každý svému zaneprázdnění; chvílemi usínali, což si vzájemně při každém novém
probuzení vyčítali. Pan Bournisien pak vykrápěl místnost svěcenou vodou a Homais posypával podlahu trochou chlorového
vápna.
Pečlivá Blažena postavila pro ně na prádelník láhev kořalky, sýr a řádný mazanec. A lékárník, který to už nemohl déle
vydržet, si ke čtvrté hodině ráno povzdychl:
„Na mou duši, beze všeho bych něco pojedl!“
Duchovní se nenechal prosit; odešel, odsloužil mši, vrátil se; pak pojedli a přiťukli si, trochu se pochechtávajíce, sami
nevědouce proč, rozněcováni onou neurčitou veselostí, jaká nás jímá, když jsme předtím strávili trudné chvíle; a při poslední
skleničce řekl kněz lékárníkovi, poklepávaje mu na rameno:
„Nakonec se dohodneme!“
 
 
s. 221–222
Tu se Homais zeptal, jak se to stalo. Karel odpověděl, že zčistajasna, když jedla meruňky.
„To je zvláštní!“ uvažoval lékárník. „Ale je docela možné, že mdlobu způsobily meruňky! Některé povahy jsou tak citlivé na
jisté vůně! A byl by to pěkný námět ke studiu, jak po patologické, tak po fyziologické stránce. V tom se dobře vyznali kněží, ti
odjakživa mísí všelijaká vonidla a kadidla do svých obřadů. Tím chtějí utlumit soudnost a budit vytržení, což je věc celkem
snadná u ženského pohlaví, neboť je křehčí než mužské. Uvádějí se případy, že některé ženy omdlely při zápachu páleného
rohu, při vůni měkkého chleba...“
„Ať ji nevzbudíte! šeptem upozorňoval Bovary.
„A nejen lidé,“ pokračoval lékárník, „jsou vydáni na pospas takovým anomáliím, ale i zvířata. Tak například vám je jistě
dobře znám pohlavně neobyčejně dráždivý účinek, jaký má nepeta cataria, lidově zvaná šanta kočičí, na kočičí čeládku; anebo,
abych uvedl příklad, který je – sám za něj ručím – hodnověrný, Bridoux (jeden z mých bývalých kolegů, nyní usazený v ulici
Mapalu) má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Dokonce to často předváděl svým přátelům v paviloně
v Bois-Guillaume. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce? To je svrchovaně zvláštní, co
říkáte?“
„Ano,“ řekl Karel, který neposlouchal.
„To nám dokazuje,“ pokračoval lékárník, usmívaje se s výrazem lehké domýšlivosti, „jak nesčíslné je množství
nepravidelností nervového systému. Co se týče milostivé, přiznávám, že mi vždycky připadala jako skutečná citlivka. Proto vám
také neradím, milý příteli, žádný z těch takzvaných léků, které pod záminkou, že napadají příznaky, napadají organismus. Ne,
žádné zbytečné léky! Dieta, toť vše! Uklidňující, mírnící a chlácholící prostředky. A nemyslíte, že by bylo možná dobře zaujmout
něčím její obraznost?“
„Čím? Jak?“ pravil Bovary.
„Ach, to je ta otázka! Taková je skutečně otázka: That is the question! jak jsem nedávno četl v novinách.“
s. 294
Homaisovi bylo blaze. Třebaže se opájel více přepychem než vybranými jídly, přece jen mu pomardské víno trochu stouplo
do hlavy, a když se na stole objevila omeleta na rumu, začal vykládat nemravné teorie o ženách. Jeho nade všecko svádí, když
jsou chic. Zbožňuje elegantní toaletu v dobře zařízeném bytě a co se týče tělesných vlastností, nepohrdne materiálkem.
s. 315
Ale když se pod kopcem jako obvykle objevil slepec, vzkřikl:
„Nechápu, že úřady ještě trpí tak trestuhodné výdělečné zaměstnání! Toho nešťastníka by měli zavřít a přinutit k nějaké
pořádné práci. Čestné slovo. Pokrok jde kupředu hlemýždím krokem! Brodíme se po krk v úplném barbarství!“
Slepec nastavoval klobouk a ten poskakoval u dvířek jako cár odtrženého čalounu.
„Jsou to krtice,“ řekl lékárník.
Ačkoli ubožáka dobře znal, dělal, jako by ho viděl poprvé, mumlal slova jako rohovka, bílá blána, sklerotický, chorobný
výraz obličeje, a pak se ho ptal otcovským tónem:
„Už dlouho máš, příteli, tuto hroznou chorobu? Místo aby ses opíjel v hospodě, měl bys rozumně jíst a pít.“
A radil mu, aby pil jen dobrá vína, dobré pivo a jedl dobré pečeně. Slepec zpíval dále svou písničku; budil ostatně dojem
úplného blbce. Konečně otevřel pan Homais sáček.
„Tu máš pětník, vrať mi dva haléře; a nezapomeň, co jsem ti radil, udělá ti to dobře.“
Hivert si dovolil nahlas pochybovat o účinnosti lékárníkových rad. Ale lékárník ujišťoval, že by ho sám uzdravil
protizánětovou mastí vlastní výroby, a dal mu svou adresu“
„Pan Homais, vedle tržnice, stačí.“
„A teď nám za to předvedeš svou komedii.“
Slepec poklesl v kolenou, zvrátil hlavu, a kouleje zelenavýma očima a vyplazuje jazyk, třel si oběma rukama žaludek; přitom
temně vyl jako hladový pes. Emu pojal hnus a hodila mu přes rameno pětifrank. Bylo to celé její jmění. Zdálo se jí krásné, takto
je zahodit.
„Vůz se znovu rozjel, když tu pojednou se pan Homais vyklonil z okénka a křičel:
„Žádné moučníky a žádná mléčná jídla! Na tělo vlněné prádlo a choré části vystavovat dýmu z jalovcových bobulek!“
s. 338
Homais zářil hostitelskou pýchou a skličující myšlenka na Bovaryho neurčitě egoistickým odrazem zvyšovala jeho potěšení
nad sebou samým. A pak byl v sedmém nebi nad přítomností slavného doktora. Stavěl na odiv své vědomosti, blýskal se slovy
jako kantharidy, upas, mancinela, zmije, třebaže je pronášel bez ladu a skladu.
„A dokonce jsem četl, doktore, že různí lidé byli nalezeni otráveni a jako bleskem zabiti, protože požili jelita příliš prudce
uzená! Alespoň to bylo v překrásné odborné zprávě, kterou napsala jedna z našich lékárnických hvězd první velikosti, jeden
z našich mistrů, slavný Cadet de Gassicourt!“
Přišla zase paní Homaisová, přinášejíc jeden z těch vratkých přístrojků, pod nimiž se topí lihem; Homais totiž chtěl sám na
stole připravit kávu; sám ji upražil, sám umlel, sám míchal.
„Saccharum, doktore,“ řekl, nabízeje cukr.
s. 345–346
Lékárníka ticho tížilo a přišel brzy s několika nářky nad „tou ubohou mladou ženou“; kněz odpověděl, že teď už zbývá jen
modlit se za ni.
„Tak ale,“ namítal Homais, „buď, anebo: buď zemřela ve stavu milosti (řečeno slovy církve), a pak nepotřebuje vašich
modliteb; nebo setrvala ve hříších (takový je tuším církevní výraz pro to), a pak...“
Bournisien ho přerušil, odpovídaje mrzutě, že proto není třeba se modlit méně.
„Ale,“ namítl lékárník, „když bůh zná všecky naše potřeby, k čemu je modlení?“
„Jakže!“ vyjel duchovní. „Modlení! Copak vy nejste křesťan?“
„Promiňte!“ řekl Homais. „Obdivuji se křesťanství. Nejdříve osvobodilo otroky, zavedlo na světě morálku...“
„O to nejde! Evangelia...“
„Ó, ó, co se evangelií týče, otevřete si dějiny; ví se, že byla zfalšována jezuity.“
Vstoupil Karel, přistoupil k loži a zvolna odhrnul záclonky.
/.../
Když Karel odešel, lékárník a farář pokračovali v hádce.
„Čtěte Voltaira!“ říkal první; „čtěte Holbacha, čtěte Encyklopedii!“
„Čtěte Listy několika portugalských židů!“ říkal druhý; „čtěte Smysl křesťanství od Nicolase, bývalého soudce!“
Rozehřívali se, byli už celí rudí, mluvili oba najednou neposlouchaje, co říká druhý; Bournisisen byl pohoršen takovou
opovážlivostí; Homais žasl nad takovou hloupostí; a div už se nezahrnovali nadávkami, když tu pojednou se zase objevil Karel.
Byl přitahován kouzelnou mocí. Znovu a znovu šplhal po schodech nahoru.
s. 350
Lékarník a farář se zase věnovali každý svému zaneprázdnění; chvílemi usínali, což si vzájemně při každém novém
probuzení vyčítali. Pan Bournisien pak vykrápěl místnost svěcenou vodou a Homais posypával podlahu trochou chlorového
vápna.
Pečlivá Blažena postavila pro ně na prádelník láhev kořalky, sýr a řádný mazanec. A lékárník, který to už nemohl déle
vydržet, si ke čtvrté hodině ráno povzdychl:
„Na mou duši, beze všeho bych něco pojedl!“
Duchovní se nenechal prosit; odešel, odsloužil mši, vrátil se; pak pojedli a přiťukli si, trochu se pochechtávajíce, sami
nevědouce proč, rozněcováni onou neurčitou veselostí, jaká nás jímá, když jsme předtím strávili trudné chvíle; a při poslední
skleničce řekl kněz lékárníkovi, poklepávaje mu na rameno:
„Nakonec se dohodneme!“
s. 362
Čím více pozbýval náklonnosti k světu, tím úžeji se přimykal k lásce k dítěti. Ale znepokojovalo ho: často kašlala a na tvářích
jí naskakovaly černé skvrny.
Naproti němu se roztahovala kvetoucí a kypící rodina lékárníka; všechno na světě přispívalo k jeho spokojenosti. Napoleon
mu pomáhal v laboratoři, Atalie mu vyšívala řeckou čapku, Irma vystřihovala z papíru kolečka na zavařeninové láhve a Franklin
uměl vysypat jedním dechem Pythagorovu větu. Byl nejšťastnějším z otců, nejblaženějším z lidí.
Nebyl! Temná ctižádost ho sžírala: Homais toužil po stužce! Zásluhy mu nechyběly: 1. V době cholery jsem se vyznamenal
bezpříkladnou obětavostí; 2. publikoval jsem, a to na své útraty, různá veřejně prospěšná díla, jako... (uvedl své pojednání O
moštu, jeho výrobě a účincích, dále svá pozorování mšic, poslaná Akademii, a svou knihu statistickou, jakož i svou lékárnickou
dizertaci); nemluvě ani o tom, že jsem členem několika učených společností (byl členem jedné).
s. 366 (úplný závěr knihy)
Po Bovaryově smrti se vystřídali v Yonvillu tři lékaři, ale všichni ztroskotali, tak jim pan Homais dovedl podkopat půdu pod
nohama. Má moře pacientů; úřady zavírají oči a veřejné mínění je mu nakloněno.
Právě dostal záslužný kříž.
Úkoly:
1) Vypište z ukázky narážku na Homaisovo oblíbené téma náboženství a církve.(s. 221-222)
2) Jaké konkrétní případy zvláštní citlivosti na jisté podněty Homais uvádí? (s. 221-222)
3) Co je na řečnění pana Homaise necitlivé? (s. 221-222)
4) Vypište důkaz Homaisovy nevzdělanosti. (s. 221-222)
5) Jaký je přístup pana Homaise k slepému žebrákovi? Vypište alespoň 2 místa, která ho ukazují. Co si myslíte o jeho doporučeních? (s. 315)
6) Vypište důkaz, že vypravěč slepého žebráka romanticky neidealizuje. (s. 315) /Pokud to dokážete, porovnejte tohoto žebráka s otcem Marinky z Máchovy povídky/
7) Vypište z ukázky 2 krátké enumerace (výčty). (s. 315).
8) Čím jsou si lékárník Homais a farář Bournisien podobni? Proč je tato scéna trapná a zároveň nesmírně smutná? (s. 345-346 i s. 350)
9) Co nakonec lékárníka a faráře usmíří? (s. 350)