JEAN JACQUES ROUSSEAU - SNY SAMOTÁŘSKÉHO CHODCE

Text:

 

/.../

Když jsem si konečně podrobně prohlédl několik dalších rostlin, které jsem viděl ještě v květu a jejichž vzhled i skladba mi, přestože jsem je důvěrně znal, stále působily potěšení, zanechal jsem pomalu těch drobných pozorování a oddal se neméně příjemnému, zato však dojemnějšímu pocitu, jakým na mne to všechno okolo působilo. Před několika dny skončilo vinobraní, výletníci z města už odjeli, také sedláci opouštěli pole až do zimních prací. Venkov, ještě zelený a půvabný, ale z části již bez listí a téměř opuštěný, se stal obrazem samoty a blížící se zimy. Z jeho vzhledu čišela směs klidného a smutného dojmu, který se příliš podobal mému věku a osudu, než abych ho na sebe nevztáhl. Viděl jsem se na sklonku nevinného a nešťastného života, s duší ještě plnou vroucích citů a s duchem, který ještě zdobilo několik květin, již však povadlých smutkem a seschlých trápením. Sám a opuštěn jsem cítil přicházet chlad prvních mrazů a má vyčerpaná představivost již nenaplňovala mou samotu bytostmi stvořenými podle mého srdce. Vzdychaje jsem se tázal: co jsem udělal zde na zemi? Byl jsem stvořen k životu, a umírám, aniž bych žil. Alespoň to nebyla má chyba; stvořiteli mé bytosti přinesu, když už ne oběť dobrých skutků, které mi nebylo dopřáno vykonat, tak alespoň daň zmařených dobrých úmyslů, citů sice zdravých, ale bez účinku a trpělivosti zkoušené lidským opovržením. Dojímal jsem se těmito úvahami a znovu si připomínal hnutí své duše od mládí, přes zralý věk, až do doby, kdy jsem byl vyloučen z lidské společnosti a musím v dlouhém ústraní dokončit své dny. Se zalíbením jsem se vracel ke všem náklonnostem svého srdce, k těm přilnutím tolik něžným, ale tak zaslepeným, k myšlenkám spíš utěšujícím než smutným, jimiž se má mysl živila již po několik let a jež jsem si chystal připomenout natolik, abych je mohl popsat s téměř takovým potěšením, s jakým jsem je prožíval. V těchto pokojných meditacích mi uběhlo odpoledne a vracel jsem se velmi spokojen s prožitým dnem, a v tom mě zprostřed mého snění vytrhla událost, kterou mi zbývá vyprávět.

/.../

 

ZDROJ: ROUSSEAU J. J. Sny samotářského chodce. Praha: K + D svoboda, 2002. Překlad Eva Berková.

 

Úkoly:

1) Popište alespoň dva preromantické rysy ukázky.

2) Vyjádřete se k délce a složitosti vět použitých v ukázce.

3) V jakém ročním období se ukázka odehrává?

4) Je popis přírody v ukázce objektivní, nebo je subjektivně zabarvený? Dokažte alespoň dvěma výpisky z ukázky.

5) Vyhledejte v ukázce alespoň tři příklady sebelítosti. Co si o tomto pocitu myslíte?

6) Vypište z ukázky alespoň jednu metaforu.

7) Vypište z ukázky alespoň jednu personifikaci.

8) Vyhledejte v ukázce oxymóron.

9) V jakém věkovém období života se vypravěč nachází? Dokažte.

10) Jaká událost mohla vytrhnout autora zprostřed snění? Napište alespoň jednu příhodu, kterou by mohl úryvek pokračovat.