MANSFIELDSKÝ PARK – JANE AUSTENOVÁ
Popelka – rozvíjení motivu (strany 72–74)
Situace: Fanny v Mansfieldském parku vyrostla v mladou dívku. Má pěkný vztah k bratranci Edmundovi. Když zemře její poník, obstará jí za něj Edmund náhradu: klisnu, která hraje v ukázce klíčovou roli. Na blízkou faru se nedávno přistěhovali sourozenci Crawfordovi – Henry a jeho sestra Mary.
K první citelné ráně, kterou jí slečna Crawfordová zasadila, došlo v důsledku toho, že zatoužila naučit se jezdit na koni, k čemuž došlo brzy poté, co se na faře zabydlela a měla tak před očima příklad zámeckých slečen, a když se s Edmundem víc sblížili, podpořil ji v tomto přání a nabídl jí vlastní klidnou klisnu, že prý se ze všech koní v obou stájích nejlépe hodí pro začátečnické pokusy. Nezamýšlel však touto nabídkou sestřenku poškodit ani ji nějak omezovat: nebylo to na úkor její každodenní vyjížďky. Podkoní měl odvést kobylku na faru půlhodinku předtím, než vyjížděla Fanny, a ta, když se o tom dozvěděla, nejen že to nepokládala za újmu, ale přímo překypovala vděkem, že ji Edmund předem žádá o souhlas.
Slečna Crawfordová si odbyla první lekci s obdivuhodnou bravurou a Fanny si neměla nač stěžovat. Edmund, který kobylku odvedl a celou akci řídil, se s ní vrátil dokonce před stanovenou dobou, ještě než se Fanny a rozšafný starý štolba, který ji vždy doprovázel, když si vyjela na koni bez příbuzných, začali vypravovat. Další lekce na druhý den však neproběhla tak ohleduplně. Slečně Crawfordové se jízda zalíbila a nevěděla, kdy přestat. Rázná a smělá dívka byla postavy sice drobné, ale statné, do sedla jako stvořené, a k potěšení z jízdy přispěl patrně i Edmundův doprovod a jeho pokyny, jakož i vědomí, že dělá rychlé pokroky a daří se jí mnohem lépe než většině příslušnic jejího plemene, a proto se jí nechtělo sesednout. Fanny stála připravená a čekala, teta Norrisová už začínala hudrovat, co tu otálí, a po koni pořád ani vidu ani slechu a Edmund nikde. Aby unikla tetince, vypravila se ven, že se po něm poohlédne.
Oba domy sice dělila vzdálenost sotva půl míle, avšak od jednoho nebylo k druhému vidět; jen ale ušla padesát yardů od vstupních dveří, otevřel se jí přes zámecký park pohled na faru a pozemky k ní patřící, které se táhly do mírného svahu za silnicí ke vsi, a tu je na louce doktora Granta všechny spatřila: Edmund a slečna Crawfordová klusali na koni bok po boku, manželé Grantovi s panem Crawfordem a dva tři podkoní stáli opodál a přihlíželi. Obrázek utěšené pohody to byl – jí to tak aspoň připadalo – všichni plni soustředěného zájmu a nepochybně v dobré náladě, protože smích doléhal až k ní. Fanny ale nerozjařil: pomyslela si, že na ni Edmund asi zapomněl, a srdce se jí sevřelo. Upírala oči na tu louku jako očarovaná a sledovala, co se to děje. Slečna Crawfordová s kavalírem po boku nejprve objeli krokem louku, která nebyla rozlohou zrovna malá, a Fanny při své nesmělosti přímo užasla, jak dobře se slečna drží v sedle. Potom zůstali stát, Edmund se k ní naklonil, něco jí vykládal – patrně ji poučoval, jak zacházet s uzdou, protože ji přitom držel za ruku – jasně to viděla, a nač oči nedohlédly, dokreslila představivost. Ani se tomu nedivím, pomyslela si, Edmund přece pomáhá každému, jak mu velí jeho laskavá povaha. Přesto si ale pomyslela, že ho pan Crawford mohl té námahy ušetřit: pro bratra by se přece zvlášť slušelo a patřilo, aby se toho ujal, ale pan Crawford při vší své vyhlášené dobrosrdečnosti a vozatajském umění patrně tomuto oboru nerozuměl a laskavost ho nepoháněla tak jako Edmunda. Napadlo ji, že pro chudinku klisničku to také není žádný med, posloužit nadvakrát, a když už zapomněli na ni, na kobylku by pamatovat měli.
Takové i onaké rozjitření v sobě ale nakrátko přemohla, když spatřila, že se skupinka na louce rozchází a slečna Crawfordová, stále ještě v sedle, doprovázená Edmundem, jenž mezitím už sesedl, míří brankou do zámeckého parku k místu, kde stojí ona. Jaly ji obavy, aby nevypadala nezdvořile a protivně, a ve snaze, aby takovému dojmu předešla, sama jim vykročila v ústrety.
„Drahá slečno Priceová,“ začala slečna Crawfordová, jen co byla na doslech, „chci se vám osobně omluvit, že jsem vás zdržela – nemám ale na své ospravedlnění co uvést – věděla jsem, že čas pokročil a že se vůči vám chovám hrozně – a proto mi to laskavě ve své dobrotě odpusťte. Sobcům se vždycky musí odpustit, to víte, protože na nápravu u nich není naděje.“
Fanny jí na to odpověděla zvlášť zdvořile a Edmund k tomu připojil svůj názor, že jistě nikam nespěchá. „Sestřenka má dost času, i kdyby si chtěla zajezdit dvakrát tak dlouho, jako jezdívá,“ povídá, „ a vy jste jí dobře posloužila, když jste jí zabránila, aby se vydala o půl hodiny dřív: mezitím se nebe zatáhlo, a proto ji nebude horko tak soužit jako předtím. Jen abyste vy nebyla z tak dlouhého sportování unavená. Měla jste si ten návrat domů pěšky ušetřit.“
ZDROJ: AUSTENOVÁ J. Mansfieldský park.Rozmluvy: Praha, 2009. Překlad Eva Kondrysová.
Úkoly:
1) Úhlem pohledu které z postav je ukázka vyprávěna?
2) Podívejte se na první odstavec a vyhledejte: a) Edmundovu neohleduplnost b) Fanninu skromnost.
3) V druhém odstavci vyhledejte narážku na vztah Fanny a paní Norrisové (její tety). Jaký je tento vztah?
4) Co se z druhého odstavce dozvíme o povaze slečny Crawfordové?
5) Jaké jsou Fanniny pocity, když se z dálky dívá na Edmunda a slečnu Crawfordovou. Vyhledejte ve třetím odstavci věty, které tyto pocity popisují, a vychutnejte si jejich jemnost.
6) Co o sobě říká slečna Crawfordová? Myslíte, že má pravdu?
7) Jak Fanny reaguje na setkání se slečnou Crawfordovou a Edmundem? Jak na setkání s Fanny reaguje Edmund?
8) Co říkají následující úryvky z ukázky o postavách, o jejich povahách a o vztazích mezi nimi?
a) a ta /= Fanny/ když se o tom dozvěděla, nejen že to nepokládala za újmu, ale přímo překypovala vděkem, že ji
Edmund předem žádá o souhlas.
b) Slečně Crawfordové se jízda zalíbila a nevěděla, kdy přestat.
c) Potom zůstali stát, Edmund se k ní naklonil, něco jí vykládal – patrně ji poučoval, jak zacházet s uzdou,
protože ji přitom držel za ruku – jasně to viděla, a nač oči nedohlédly, dokreslila představivost.
d) Ani se tomu nedivím, pomyslela si, Edmund přece pomáhá každému, jak mu velí jeho laskavá povaha.
e) Napadalo ji, že pro chudinku klisničku to také není žádný med, posloužit nadvakrát, a když už zapomněli na ni,
na kobylku by pamatovat měli.
f) Jaly ji obavy, aby nevypadala nezdvořile a protivně
g) Sestřenka má dost času...
9) Jak s ukázkou souvisejí následující verše z Danta?
Opustit musíš každý předmět milý
ti nadevše, a to je střela divá,
kterou luk vyhnanství vždy nejdřív střílí.
Zkusíš, jak slaně chutná cizí skýva,
jak nahoru a dolů pak se plížit
po cizích schodech krušná cesta bývá.
Božská komedie – Ráj, sedmnáctý zpěv. Překlad O. F. Babler.