GEOFFREY CHAUCER – CANTERBURSKÉ POVÍDKY (překlad František Vrba)
Ugolino, hrabě pisánský (z povídky mnichovy)
O velmoži tom z Pisy, Ugolinu,
pro horké slzy těžko vyprávěti.
Za Pisou stojí věž a v jejím stínu
na věky věků padl do zajetí
a s ním i jeho maličké tři děti,
ne starší pěti let. Ó proklatá
ty Fortuno, jak můžeš ubíjeti
v takové kleci něžná ptáčata!
Byl v žaláři tom k smrti odsouzen,
an biskup Ruggieri zapřed nit
intrik a lží; a takto popouzen
se proti Ugolinu pozved lid
a v žaláři mu vykázali byt.
Tak skrovná jeho potrava tam byla,
že nemohl s ní dobře vystačit,
a k tomu byla zkažená a shnilá.
Jednoho dne však, právě chvíle téže,
kdy zpravidla jim nosívali jíst,
žalářník hlučně zamkl bránu věže.
On neřek slovo, ač si tím byl jist,
leč myšlenka ho v srdci začla hníst,
že nechají je hladem zahynout.
„Ó žel, že pad jsem do těchto kdy míst!“
A z očí vytryskl mu slzí proud.
Nejmladší synek, byly mu tak tři,
se vyptával: „Proč pláčeš, tatínku?
Kdy nám už dají něco k večeři?
Nemáme aspoň chleba trošinku?
Nemohu usnout hlady. Božínku,
kdybych tak usnul a moh pořád spát,
když nemáme už ani drobinku,
to by mě v bříšku netrápil ten hlad.“
Tak ze dne na den plakal synáček,
až nakonec pak, k otci přitulen,
„Tatínku, sbohem, musím umřít,“ řek
a zlíbal jej a umřel tentýž den.
Tu otec jeho, žalem přemožen,
hryzl si ruce, až krev vytryskla mu,
a lkal: „Ty, Štěstěno, jsi vinna jen
mým utrpením, hanba tvému klamu!“
Ostatní děti myslely, že hlad
jej donutil se hrýzt, ne hoře běs,
a: „Tatínku, to nesmíš udělat!
Tys nám dal život, vezmi si jej dnes
a radši naše mladé maso sněz!“
Tak plakaly a během dní pak dvou
jeden i druhý hlady k zemi kles
a umřely na jeho kolenou.
Sám v zoufalství a hlady umořený
ten hrabě z Pisy ukončil své žití,
o vše, co měl, byv obrán od Štěstěny.
Tím dostávám se na konec své niti.
Kdo více by se chtěl však poučiti,
velkého pěvce italského čti,
jehož zvou Dante, každé slovo svítí
v příběhu jeho s plnou jasností.
Ugolino s dětmi (zdroj zde)